Ves Nahořany se rozkládá asi 5 km jihozápadně od města Volyně na jednom z výběžků šumavského předhůří ve výšce kolem 700 m nad mořem. Od bývalé nahořanské školy se otvírá úchvatný pohled do zdejší krajiny, do údolí řeky Volyňky a Spůlky. V dáli se rýsuje vrch Věnec a zalesněné pásmo svatomařské. Na obzoru se vypínají dva šumavští velikáni, Boubín a Bobík. Dole v údolí se lesknou střechy čkyňských domků, které převyšuje vížka kostela sv. Máří Magdaleny. Z druhé strany od hřbitova nad vsí vidíme lesnaté pahorky a údolí česticko-vacovské. V údolí pod vsí leží Malenice, kde na hřbitově odpočívá architekt Národního divadla Josef Zítek, který poslední roky svého života trávil na nedalekém lčovickém zámku, a František Teplý, kněz a historik, který promlouval ve svých knihách a kázáních o tomto kraji.

Život v Šumavském podhůří byl vždy velice tvrdý. Neúrodná kamenitá půda jen neochotně poskytovala hladovým krkům obživu. Každé zrno bylo vydobyto z půdy v potu a krvi. Zima zde trvá dlouho a léto je krátké a drsné. Mnozí hospodáři zde zanechávali své ženy a děti a odcházeli do ciziny za prací, aby bylo co jíst. Na půdě závisel život, neúroda znamenala hlad. Lidé tu žili po staletí stejně, nedocházelo k velkým změnám ani zvratům. Čas se řídil tím, že je třeba zasít a sklidit, kdy jít na mši, ke zpovědi apod. Až na samém konci 19. století, v roce 1893 kraj otevřela železnice spojující Volyni s Vimperkem. Místní lid si zachoval mnohé z dědictví minulosti. Staré divadelní kroje, opony a kulisy upamatovávají na zašlou slávu.