Po roce 500 n. l. přicházely do našeho kraje z Ukrajinské oblasti, zejména z její části Volyně, kmeny a vyhledávaly místa, která ještě nebyla osídlena a dávala naději na obživu. V knize Jindřicha Podhorského, rodáka ze Zechovic č. 10, nazvané Pohledy do historie Volyně a Pošumaví, je uvedeno, že počátky osídlení volyňska sahají do 8. století.Jednotlivé rody zakládaly osady, kácely lesní porosty a budovaly políčka, Několik dřevěných obydlí tvořilo osadu a kolem byly ohrady pro dobytek, aby byl chráněn před dravou zvěří /vlky, medvědy apod./ Názvy osad pocházely od jmen starostů rodu, např. Zach, Přech, Onš, Budil apod. Později se osady spojovaly v župy.
V 11. století, kdy česká strana Šumavy byla méně osídlená proti Bavorské zemi a obchodní styky vyžadovaly hustější osídlení a bližší obchodní střediska, pražští panovníci přivolali do boubínského kraje řád Benediktinů z Windberga nad Řeznem, kteří se svými dělnými bratry mýtili ohromný prales a zakládali vesnice a samoty. Ochrana hranic přešla na nové obyvatele, stavěly se nové hrady /Windberg – dnešní Vimperk, Hus 1342, Karlšperk – dnešní Kašperk 1356 a tvrze /Drslavice 1359/. Původní solná stezka vedla od Boubínského sedla, přes Pravětín, Sv. Máří, Štitkov, dál na Stachy a k Sušici a druhá novější stezka vedla přes Vysoký dvůr /nyní část Čkyně/, Nahořany, Starov a dál k Volyni.Ve Vysokém dvoře čekaly vždy další kočí s koňmi na příspřež do Nahořanského kopce. Dodnes jsou v Heldů lese mezi Nahořany a Starovem zbytky základů strážní věže. Za hlídání solné stezky měli nahořanští sedláci různé výhody.
První zmínky o Nahořanech jsou v listině české královny Elišky Přemyslovny z 22. července 1315, na které jim uděluje samosprávu. Král Jan Lucemburský potvrzuje listinou za 7. června 1316 všechna dříve daná privilegia a rozšiřuje je o právo honební – lovy zvěře čtvernohé, dvounohé a také v řekách ryb chytáním. Daná práva a svobody byly znovu potvrzeny českými panovníky. 10. června 1385 je potvrdil český král Václav IV. Nařídil svobodným královským sedlákům, aby nadále odváděli stanovené platby na královský hrad Kašperk, jehož purkrabího učinil správcem Prácheňského kraje. V důsledku zástavy hradu Kašperk. V předhusitském období byli svobodní královští sedláci podřízeni hradu Hluboká. Nahořanští sedláci odváděli držiteli hlubockého panství stanovené poplatky a jejich privilegia, udělená jim českými králi, zůstala zachována. Práva volyňských svobodných královských sedláků konfiguroval listinou z 28. května 1543 císař Ferdinad I. Avšak již 6. srpna 1550 je císařem dovoleno držiteli hlubockého panství Ondřeji Ungnadovi ze Suneku rozšířit panství o Dívčice a Novosedly a zaplatit za tyto statky odprodáním části volyňských vsí. V roce 1552 získal volyňské vsi Vilém z Rožmberka. V roce 1585 udělil císař Rudolf II. volyňské vsi do dědického držení a zrušil veškerá jejich privilegia a nahořanští se stali ze svobodných královských sedláků vrchnostenskými poddanými.
Níže je originál a přepis Berní ruly z roku 1654, uložený v knihovně ve Strakonicích na hradě, má kolem 900 stran – Lčovické panství str. 338 Berní rula /předchozí strana/ je první úplný soupis daňových povinností v Českém království z roku 1654. efalcirován=osvobozen od daně vrchností na 3 roky.
V 17. století náleží ves Nahořany ke Lčovickému panství patřícího Hodějovským z Hodějova. V roce 1622 je Lčovické panství zkonfiskováno Janu Jiřímu Hodějovskému z Hodějova za účast v “ohavné rebelii”. Novými jeho držiteli s stávají v době pobělohorské Hýzrlové z Chodů. Tak se Lčovické panství ocítalo v držbách různých rodů, např. v poslední čtvrtině 18. století se ocítá v držení starého německého rodu pánů ze Sickingenu.
Níže je přepis Tereziánského katastru z roku 1757.
V roce 1770 se začaly v českých krajích pěstovat brambory.
V roce 1771 byla zavedena povinná školní docházka dětí od 6 do 12 let.
Roku 1781 bylo zrušeno poddanství císařem Josefem II. To znamenalo, že se i nahořanští mohli zabývat řemesly, nemuseli pracovat na panském a odvádět dávky, mohli uzavírat sňatky bez souhlasu vrchnosti, prodávat a převádět svůj majetek.
Na vesnicích se grunty označovaly jmény podle posledního známého majitele gruntu a mnohdy se tam tak říká dodnes “po chalupě”, i když se od té doby vystřídalo mnoho nájemníků nebo vlastníků. Ve městech byly domy označovány domovními znameními. Mnohde jsou znamení na domech dochována dodnes. V berních rulách jsou uváděny domy podle příjmení majitelů. /Berní rula je úplný soupis daňových povinností v českém království z roku 1654. Základní daní pozdního feudalismu byla daň ze zemědělské půdy/. První číslování domů bylo prováděno za vlády Marie Terezie /1740 – 1780/. Číslování bylo uzákoněno zákonem z 19. července 1770. Pro každý grunt bylo přiděleno číslo popisné a k tomuto číslu byly připojeny i hospodářské budovy. Přidělování čísel probíhalo od prvního stavení při příjezdu do návsi a pokračovalo se po směru hodinových ručiček kolem středu obce a pak stavby na okraji. Pozdější čísla pak napovídají o pořadí dokončování dalších staveb. Přesnější číslování katastru pak bylo provedeno za vlády Josefa II. V roce 1785 tak vznikl Katastr Josefa II., který určil pro každý pozemek topografické číslo a pro každý dům číslo popisné upřesnil. Před tím se např. pozemek určoval tak, že se jednalo o pole mezi polem Kouby a polem Hanzala na Vysoké.
Zřejmě tedy kolem roku 1300 byl už půdorys návsi dnešní podoby /okrouhlice/. Dostupná je mapa katastru z roku 1837.
Na této mapě ještě není např. budova školy /1880/, kampeličky /1884/, č.p.46 /bylo postaveno v roce 1910/, a další.